Víkendové surfovanie

Milí muži…

Je to pořád dokola. Kdykoliv se u nás objeví nějaké významnější výročí, existuje jen jediná jistota: že ho budou interpretovat muži. Když se loni slavilo sto let od založení Československa, vypadalo to spíš jako povídání o české (nikoliv československé), bílé a mužské republice. Letos si pro změnu připomínáme „třicet let českého kapitalismu“ a průvodci českého vývoje po roce 89 jsou opět převážně muži. Je to frustrující. A taky k smíchu. Jenže kritizovat tyto pánské kluby a poukazovat skrz ně na strukturální nespravedlnosti znamená pokaždé to samé: opakující se sadu přezíravých argumentů, mezi které patří otřepané fáze „nejde o gender, jde přece o kvalitu“ (a ta je snad vždycky mužská), „když ty ženy nemají vůbec čas“ (proč asi), „tak si sestavte svou vlastní knihu, kdo vám brání“ (wtf) nebo „oslovily jsme dvě a odmítly, takže nechtějí“ (oslovit jich dvacet je blbej nápad přesně proč?). 

101 ways to live sustainably

The dating market

Big Tech’s terrible diversity record, visualized using its logos

How does one survive atrocity? (ťažké čítanie)

That’s one psychiatrist for every 275,000 people. Iraqis have suffered under almost 40 years of continuous conflict — a torturous dictatorship, the eight-year Iran-Iraq war, the two gulf wars, years of devastating economic sanctions, a civil war, the Islamic State — and yet the country has almost no trained professionals to treat an epidemic of war-induced psychological disorders.

It’s so much more than cooking

Then, about a year ago, I had a sobbing meltdown in the kitchen in front of my spouse. It had started out innocently enough: He’d invited a friend over for dinner, but I was on a high-pressure work deadline and had no time or mental energy to spare. “I’ll make dinner!” he said. “You don’t have to do a thing.”

That evening, he waltzed through the door from work, bubbling with enthusiasm. I met him in the kitchen, exhausted and hungry. “Okay, I’m ready to start cooking,” he said. “What do we have in the fridge?”

I stared at him for a moment, and felt myself crumple in frustration. The strength of my reaction to this question surprised even me.

Športový psychológ: Nehovorte deťom, aby vyhrali. Povedzte im, nech si to užijú

hodnota rodičovstva

Alebo vtedy, keď počúvam, ako chcú všetci chrániť tradičnú rodinu, ale za tridsať rokov sme nedokázali ani zreformovať školstvo, nieto rozmýšľať nad tým, že už by bolo načase začať deti vzdelávať od útleho veku v oblasti vzťahov, aby jedného dňa vnímali vzťahové väzby za tak dôležitú súčasť rodičovstva ako je nakŕmenie dieťaťa, čím by sme aj skutočne podporili budúce rodiny (v akomkoľvek zložení).

Potom premýšľam o systéme, kde dieťa má hodnotu jedna a žena hodnotu nula. Tehotenstvo a pôrod sa točí okolo dieťaťa, opustením pôrodnice sa zaškrtnú príslušné kolónky, vyplnia sa štatistiky, ale to, čo sa následne deje, už nikoho nezaujíma, hoci to na ženu, jej partnera a dieťa má doživotný vplyv.

antidepresívna

Úprimnejšia odpoveď, bližšie ku skutočnosti, je o pocitoch. Smútok ako najväčšia kamufláž. Hnevu, ale vlastne každého pocitu. Strachu, ostychu, túžby, nadšenia. Veľký ekvalizér, v tej temnej hladine sa rozpustí všetko, čím by som mohla vytŕčať. Narušiť.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.